V pondělí 1.3.2021 zemřel v nedožitých 90 letech dlouholetý lékař Dukly Olomouc a národních týmů Československa a České republiky, MUDr. Vladimír Vrba.
Jsou lidé, na které nelze zapomenout, před kterými se vždy v duchu pokloníte. Pan doktor Vrba, „náš pan doktor“, pro přátele Vládík, k takovým lidem patřil. Vedle profesního umu byl i skutečná lidská vrba, dobrá duše pro své sportovní okolí a nejbližší, ke které se chodilo léčit zranění a nemoci, ještě více pro klid, dobré slovo, nadhled a rozvahu.
S člověkem se nelze rozloučit pouhým seznamem dat a úspěchů, rozhodně ne u někoho s takovým přesahem. Mám před sebou na stole fotografie z 75. narozenin mého táty v salónku U Huberta v Olomouci. Podařilo se tenkrát na podzim r. 2001, rok před jeho odchodem, dát dohromady ctěnou společnost legend basketbalu, která ve své době a pak dál tvořila dějiny basketu Dukly, Československa a České republiky. Pánové Jan Bobrovský, Zdeňkové Hummel a Kos, Dušan Tomajko a Jirka Kovařík a spolu s nimi pan doktor Vrba. Usměvavý, příjemný, studnice doplňujících poznámek a „příběhů z natáčení“.
Tehdy byl pevnou součástí brněnských Žabovřesek, na naše podmínky neuvěřitelného zázraku z dílny Bobrovský a Hamza, kam se po 30 letech působení v Dukle vydal pokračovat dál pomáhat sportu svou erudicí a hojivým slovem. Nechci se podrobně rozepisovat o historických úspěších „Žabin“, potažmo národního týmu žen, se kterými je pan Vrba pevně spjatý. Nedá se ale zapomenout, jak se po výhře ve Finále Euroligy v Brně na Vodově objímají s masérem Toníčkem Schusterem, nebo jak předtím po vítězné bitvě proti Ruskám ve finále ME v turecké Ankaře dojatě mává v dešti flitrů zlatou medailí na krku.
Dukla byla základnou, výchozím bodem, ze kterého jsme po revoluci zahájili naši činnost. A pan Vrba byl jedním z jejich základních nosných kamenů. Ze současných kolegů v BCM pana doktora aktivně mohl poznat asi už jen Petr Reich jako jeden z hráčů tréninkového střediska mládeže Dukly, které mělo i tyto sportovce v péči. Tedy nejen basket, ale i boxery, šermíře, důstojnický štáb, civilní zaměstnance i další lidi, kteří přirozeně za dobrým lékařem našli cestu. Ať už na náměstí Republiky do ordinace se sestřičkou paní Bulejovou, nebo po přemístění na Šibeník se sestrou Fanynkou. S halou na Šibeníku však byl spjatý nejvíc. Jeho práce pro basketbal obnášela tisíce ligových a pohárových utkání doma i venku, přípravných a mistrovských turnajů v rámci klubu, či reprezentace. Málokomu se podaří být lékařem týmů klubových mistrů (Dukla Olomouc, Žabovřesky Brno) a národního týmu mužů a pak i žen, se kterými objel mistrovství Evropy, světa a olympiády.
Měl jsem možnost, hlavně ke konci jeho působení v Dukle, s ním několikrát déle sedět, a spíš než povídat ho poslouchat. Jak se jako vojenský lékař dostal ke sportovnímu týmu s téměř bizarním příběhem v době kubánské krize v r. 1962, jak s Duklou byli na „spřátelených armádách“ v Ulánbátaru v Mongolsku, anebo v Pekingu v Číně, a jak tam musel řešit zdravotní potíže v pro nás naprosto nestandardních podmínkách. Všude a vždy byl připravený pomoct a uměl tišit i slovem. „Chlapci, hlavně žádný stres, žádný stres.“, či „Všechno bude v ólrajtu.“ Na hřišti během time-outu, v ordinaci, i když s ním člověk probíral závažnější zdravotní stavy.
Takto si ho budu pamatovat a jsem moc rád, že jsem měl možnost se s ním v životě potkat.
Dr. Štěpán Válek, šéftrenér SKUP BCM Olomouc
