Někdy se už prostě musí jít navzdory předpovědím „against all odds“. Dvakrát jsem akci na bruslích odvolal pro déšť a tentokrát se jen modlil, aby nás na stezce Chválkovice – Hlušovice zasáhl co nejpozději, anebo co nejméně. S nejasným příjezdem z Brna jsem rovněž akci posunul raději na později, abychom pak začátek společně zvládli. A že ji kluci zvládli! Po loňské Borůvkové hoře (a bezvadné pomoci paní Tréfové) to byla další akce a „milestone“ ve vývoji našeho týmu, který si každý účastník určitě vybaví při „pamatuješ-jak-jsme-tenkrát..“
Pamatovat si budou, že se vydali na společné dobrodružství navzdory nepříznivým prognózám (velmi dobře rodiče!), a hlavně se navzájem úžasně podporovali. Silnější morálně táhli slabší kusy, kteří zatím bruslili na úrovni svých možností, tedy asi jako koza na ledě, o to však s větším úsilím. Ti lepší se nepředváděli, pomáhali si a samozřejmě spousty keců kolem, příběh střídal příběh. Pro mne jako trenéra to byla největší odměna, že asi poprvé po 2 letech doslova trápení a různého jejich ukázňování bylo hmatatelně cítit, že to družstvo se může semknout a fungovat společně. Duch družstva, team spirit, neuděláte v načechraných podmínkách cukrárny, či u McDonald´s a už vůbec na síti na fejsbuku. Nedu bude vzpomínat na dlouhé kopřivové přistání s trenérem na zádech, další na různé mikropády, nepřející komáry, návrat v dešti vyžadující trochu odvahy, ale také na odměnu v Hlušovicích v „přístavu“.
Pití a nanuky byly „on the house“ na trenéra, jelikož v poledne v Brně na MU složil doktorské zkoušky, a o to víc se těšil na „své děti“, které už má hluboko v srdci. Nic by však nefungovalo nebýt skvělé pomoci „sportovních maminek“, paní Balci, paní Fidži a Krumni, Mlči a Nevr, odpustí-li mi toto zkratkování.
Ohromně cenná pomoc asistentek-maminek (tatínci nejsou …) spočívala v asistenci a motivační podpoře slabších bruslařů, tak ve zvládnutí výjimečné situace, která si žádala bezodkladné operativní řešení na místě. To se týká nakonec nejvíce samotné paní Káji, která pak ještě ve 22:00 v noci psala (sic!), že jí v narkóze nahodili loket zpátky a že se cítí skvěle (bravo!), a aby to nebylo málo, tak navrch přidala a ve 23:40 poslala fotky z akce s omluvou, že „dál to už nemá“. OMG…I´m stunned giving a bow before sacrifices of our sporting Moms… Pardon, to není osobní exhibice, ale když jsem dojatý a potřebuji fungovat dál, přepínám do angličtiny. Končím 35. sezónu s dětmi, jakoby nic už mne nemůže překvapit, a přesto toto byl zase moment, který mne vzal stejně jako perfektní pomoc ostatních dospělých se zajištěním transportu dětí v lehkém dešti zpět na základnu, předání Filipa, auta a věcí atd.
Nešlo o život. Nebyli jsme v peruánské džungli, neutíkali jsme jako Indiana Jones před mraky otrávených šípů z foukaček rozezlených domorodců. Kluci by měli vnímat, že dobře zvládli nestandardní podmínky a že někdy se musí prostě jít dopředu. Poznali se tím více jinak. Vedle samotného sportovní výkonu, který jim pomohl zlepšit kondici a také rovnováhu, rytmus a zpevnit důležitý řetězec kotník-koleno-kyčel, jeli na stejné týmové vlně, což na celém výletu bylo nepodstatnější. A dál už bych zase musel přejít do English…
