Byli starší. Byli vyhranější a zkušenější. A co dál? Všechny ostatní stesky jdou jen a jen na naše konto. Jak se tým a jeho hlavní hráči dokáží vyrovnat s o něco vyššími postavami? Dokážeme se semknout a vypomoci si navzájem? Přeneseme učební látku z tréninkových lekcí do utkání s reálným soupeřem? Chceme se plácat po ramenou, že porazíme nějakého slabého soupeře, nebo se posouvat vzhůru? To však nepůjde dnešním ukřivděným až uplakaným stylem.
G1, VM U14 : UP-BCM Olomouc 115 : 26 (38:7, 29:3, 26:8, 22:8)
Body: Galko 7-3/1, Trefil 7-2/1, Keder 4-2/2, Bílek 2-4/0, Bouchal, Sikora 2, Broda Jk 1-2/1, Sedlák 1-4/1, Přindiš 0-2/0, Janeček, Pluháček, Růžička, Spáčil a Stašek 0.
TH 19/6 = 32 % F- 15 Trojky: 0
G2, VM U14 : UP-BCM Olomouc 96 : 15 (28:3, 19:2, 26:5, 22:6)
Body: Broda Jk 4, Keder, Sedlák 3-2/1, Bílek, Galko 2-2/0, Trefil 2, Růžička 0-2/0, Bouchal, Janeček, Pluháček, Přindiš, Sikora, Spáčil a Stašek 0.
TH 10/2 = 50 % F- 9 Trojky: 0
Vezmeme-li v potaz, že domácí U14 hrají jako starší mimo soutěž a utkání s nimi lze brát jako vítanou přípravu bez nějakých nervů, či tlaků, pak co je to v hráčích, že přicházejí na hřiště odevzdaní bez ochoty se porvat o míč, frustrovaní se zkratkovitým jednáním tvrdošíjně opakující stejné chyby, v horším ochotní hledat chyby jen u druhých a přenášet svou frustraci dál?
V těchto otázkách jsou skryté i odpovědi. Kdo se dokázal opětovně uvolnit pro míč, když jsme dostali další koš? Kdo se vydal správnou rukou na správnou stranu s chráněným driblinkem a zvednutou hlavou dopředu? Kdo automaticky po přejití jednoho soupeře okamžitě hledal volného spoluhráče, aby mu přihrál a sám pokračoval do seběhu (Hoď a běž)? Kdo po přijetí přihrávky ji prodloužil (extra pas), anebo vytáhl střeleckou fintu a hned správně zareagoval driblinkem soupeři do protipohybu?
V tomto nezklamali hlavně mladší „08“. Trefa s Galim šlapali celou dobu. Přidat tak do svého arsenálu i tvrdší driblink před tělem a razantnější crossover, dýchalo by si jim ještě lépe. Zlí nebyli ani rychlí, ale častokrát provozně slepí a tvrdošíjně pravorucí Siky a velmi pracovitý, ale podobně naivní Kedy. Hrát pořád ´coast2coast´, ovšem s hlavou dolů a jeden proti všem, to lze v amerických válečných filmech, v praxi to však opravdu nefunguje. Kuba Brodič si uhrál své, scházel mu ale pořád kontakt do hráče. Mara Přindiš bojoval s vlastním hendikepem. Musí si síly začít plánovat na celý týden a respektovat i odpočinek. Ve Stašovi se probudil napoleonský komplex. Bonaparte však z velitelského pahorku nad Austerlitzem oproti našemu Honzovi věděl, kdy dát dělostřelcům pokyn ke střelbě a kdy pěšáky přesunout o pozici dál. Proto to tenkrát natřel dvěma císařům, kdežto náš Johny slyšel pouze „Airball, airball.“
„Nula-sedmičková“ parta byla zvláštně nesourodá, přestože měla fungovat jako nosná osa družstva. U ní Adam Bílek udržel určitou úroveň, nezmatkoval a dokázal vytáhnout spoustu míčů za půlku. Sedla byl muž dvou tváří. Pokud nasadil masku „kyselého-obličeje-a-ukřivděného-hráče“, fakticky tím paralyzoval celou hru, protože on měl být tím hlavním. Pokud se soustředil a po obdržení míče šel rovnou do ´seal´ a „zabalil“ si hráče za sebe, byl tím schopen vytvořit nejedno přečíslení. Ostatní hráči zatím úporně skládali písmenka abecedy do slabik, zatímco v tomto věku by to měla již být slova, když další hráči mluví ve větách. Je jen na nich, kolik úsilí a času do učení vloží a zda chtějí časem mluvit, či jen lopotně hledat slova.
