Nejsme jediní, kdo v nějaké podobě poskytuje pomoc někomu z prchajících Ukrajinců před válkou. Naše pomoc je kapkou v moři a může jen částečně kompenzovat utrpení lidí, kteří na Ukrajině nechávají své domovy a zejména své blízké,
muže, kteří zůstávají v okupovaných oblastech bránit svou zemi, eventuálně další příbuzné, kteří nemají možnost, či nechtějí svou zemi opustit.
Množství kapek ve správném proudu však tvoří pramen a ten pak řeku, která může pozitivně ovlivnit životy mnoha lidí, kteří by jinak neměli kam složit hlavu a měli ztížené možnosti dalšího začlenění. Jakkoliv je analogie se sovětskou okupací naší země vzdálená a nedostatečná, mějme na paměti 250-300 000 našich občanů, kteří v důsledku okupace a tehdejšího režimu následně odešli mimo tehdejší Československo a našli pomoc (převážně) na Západě.
Před týdnem po telefonátu od své známé, bývalé trenérky ženského klubu v Olomouci, zda by si „jeden kluk z Ukrajiny mohl přijít k vám zatrénovat basket“, jsem přirozeně reagoval ano, ať přijde. Domluvili jsme se, co lze u nás čekat a následně jsem navštívil rodinu v jejich novém přechodném bydlení. Vysvětlili jsme si rámcově co-kde-jak. První týden a pár tréninků má Artem K. již za sebou. Po dohodě s vedením BCM bude u nás jako host. Předal jsem mu kompletní vybavení pro trénování, už jen proto, že např. měl s sebou jediné boty.
Požádal jsem maminku a babičku o souhlas možnost natočit s Artemem rozhovor. S jejich souhlasem (a doplněními obou dospělých kurzivou) jej předkládám níže. Probíhal v angličtině a ruštině, originál zůstává uchován v archivu BCM. Citlivé údaje nebyly použity.
Trenér Válek: Ťoma, můžeš mi říct pár slov o sobě, odkud jsi přišel a tak?
Artem K.: Jmenuji se Artem, je mi 15 let. A jsem z Ukrajiny, z části, kterou nazýváme Donbas (odkud v roce 2014 po ruském záboru Krymu a odtržení východní části rodina odešla do okolí Žitomiru a musela domov opustit poprvé).
TV: Mohl bys mi říct, jak dlouho vám cesta od vás sem trvala? Jak dlouho jste cestovali?
AK: Cestovali jsme 2 až 3 dny (s přestávkami, čistý čas 27 hodin) autobusem a nás pak otcův bratr vzal do Polska. Odtud jsme pak jeli do Česka (do Prostějova a odtud pak do uprchlického centra pomoci v Olomouci).
TV: Takže nyní jste zde spolu s…
AK: …maminkou, babičkou a mladší sestrou (manželé maminky i babičky a strýc zůstali na Ukrajině).
TV: Jak ses dostal k nám do basketbalu v BCM? Máme po tréninku.
AK: ”That’s a long story.” Šli jsme do centra, které pomáhá ukrajinským lidem (v Olomouci, nám. Republiky), protože jsme chtěli pomoc. Zde v Centru nám pomohli a domluvili nám schůzku s Adamem (manžel z dvojice, která jim poskytla bydlení a další zajištění) a Adam řekl, že jeho žena hrála basket a že ona ví, kde bych to mohl zkusit, protože basket miluji.
TV: Dobře, a teď mi jen stručně řekni něco o svých basketbalových zkušenostech. Kde a jak dlouho jsi hrál?
AK: Hraji ho tak dva roky…
TV: …a ve škole nebo za nějaký klub?
AK: Ve škole, přesněji ve školním klubu v našem městě.
TV: Kolik lidí žije ve vašem městě?
AK: Asi tak 4,5 až 5 tisíc obyvatel.
TV: OK. Co si myslíš o týmu, se kterým jsi dnes trénoval? Myslíš, že bys sem mohl zapadnout? Jak ses cítil po tak dlouhé cestě a takovém zážitku?
AK: Tento tým je velmi dobrý, odpovídají mi a tak, a jsou to dobří kluci, jo. Cítím se dobře, že si nimi můžu zahrát.
TV: A jak to vidíš? Myslíš, že bys zde chtěl pokračovat? Chtěl by sis s nimi přijít znovu zahrát?
AK: Ano. Určitě ano.
TV: Poslední otázka. Máš nějaké, alespoň malé plány do budoucna týkající se pobytu zde? Nějaké další aktivity, třeba školu a podobně, co plánuješ dělat?
AK: No, spíš žádné plány, protože nevím, co dělat, co přijde dál.
TV: Ale v pondělí máš přece kurz angličtiny na Filozofické fakultě…
AK: …aha, jo, ten kurz angličtiny, a také kurzy češtiny.
TV: Takže děkuji a také děkuji Kateřině (Adamova manželka), že zde s námi mohla být. Arte, spasibo. Thank you.
AK: You´re welcome.
