„Ále, pane Válek, dobrý den! – Ondřeju, ahoj, jak se vede?“, anebo, „Dobrý den, trenére. – Kami, ahoj, jsi v pořádku?“, je
příjemné se pozdravit třeba s Ondrou Šiškou, nebo Kamčou Švrdlíkem na Čajkárně před utkáním s Děčínem/ Pardubicemi a vzpomenout si v té chvíli ne na výborné hráče, ale na obyčejné mladé kluky v začátcích jejich kariéry, veškeré příhody a blbosti na zájezdech s nimi, a spolu s tím na spoustu nelehké práce, kterou byli ochotni podstoupit, a které od ostatních v týmu odlišovala jedna vlastnost – měli vůli a SRDCE. Herz. Heart. Cuore.
Na začátku kariéry asi jako každý trenér jsem se při rekrutování hráčů prvně díval po jejich výšce. To je přirozené, basketbal spolu s volejbalem nejvíc, pak i další sporty, jsou fakticky na výšce založené. Nejen že to je zřejmé, je to i vědecky dokázané, výjimka je dosah. Pavel Indra měl „jen“ 204 cm, ale dosah výš než kluci s 210. Postupem však dojdete k tomu, že v moderním basketbalu a týmových hrách vůbec výšku přebíjí rychlost (ideálně v kompozici se sílou). Na konci však se všemi pokusy a omyly, „talenty“, co nikdy neuspěli, a různě nadanými, co naopak tu ligu hráli, se utvrdíte, že nejvýše stojí srdce, vůle, odhodlání, všechny ty slogany, které se na diváka valí na začátku sportovních přenosů, „ Euroleague, I feel devotion“.
Když dáte dětem v přípravce první třídě do ruky míč, mají z něj radost. To je zákon novosti. Ale některé se do něj zamilují, sami si ho pomalují a od prvního okamžiku dávají najevo, že se do přípravky těší. Jsou k neutahání, nechávají na hřišti duši a vidíte, jak jim tepe srdce pro sport. Ať už ze Sama v přípravce Čajkovského bude, či nebude basketbalista, už teď je zřejmé, že má srdce, které ho někam v životě posune. A proto, BASKED je NEJ!
