Sedět doma, nebo se zvednout a zajet za špičkovým basketbalem je pro mnohé chlapce BCM otázka s jednoznačnou odpovědí – jasně, to se neodmítá a jedeme!
Výsledkem jsou pak nejen už občas mediálně „provařené“ rozjásané dětské oči, které však skutečně hovořily více než výmluvně, společná cesta a veškeré malé příběhy, o které není po cestě v takovém počtu nouze, v tomto případě 32 lidí celkem včetně 10 ochotných rodičů podat pomocnou ruku a, přiznejme si, rovněž si ukrojit svůj díl z koláče zážitků, které jsou nepřenositelné. K tomu navrch sledování vrcholového evropského basketu naživo, a v neposlední řadě nekonečné podepisování nekonečně trpělivých hráčů Nymburka.
Technicky vzato Liga mistrů: Nymburk vs Mornar Bar, Praha, SH Královka. Lístky zajištěné firmou Lionsport, bonus reklamní čepice podepsané všemi hráči po skončení zápasu vedle veškerých dalších podepsaných sešitků a společných fotek, co si kluci z akce odvážejí. Velké poděkování za veškerou administraci panu Jedličkovi a paní Přindišové.
Asi nejpřekvapivější ´encounter´ hned po vystoupení z tramvaje u stadiónu Sparty. Povědomá vysoká postava, krok už pomalejší, ale stále typický pohyb paží…“Andreji, ahoj!“, dovolil jsem si zavolat na potemnělé zastávce a doufal, že mne takto „na férovku“ pozná. Naposled na vyhlašování Basketbalisty roku v srpnu to byl jen moment a společná sezení na Komisi mládeže na Strahově přece jen zavál čas. „Ahoj, co tady dělá Olomouc? A co maminka…tak ji pozdravuj.“ A mezitím jsem rychle klukům představil legendu československého i světového basketbalu, člena Síně slávy FIBA, pana Jiřího Zídka, a poskládal děcka kolem něj pro společnou fotku. Že mne pak čeká ještě jednou to samé se svým bývalým hráčem, kapitánem národního týmu s (kolika?) tituly mistra ligy a nyní Sportovním ředitelem Nymburka, Láďou Sokolovským, jsem netušil. O to příjemnější a připomínka pro naše začínající baskeťáky, že i ti největší hráči stejně jako oni začínali někde v žácích a dorostencích.
Na Královce vše sedlo podle plánu nebýt tolika lákadel pro naše malé zvlčilce. Třetinu věnovali zápasu, aspoň tak, třetinu okupaci stánku s občerstvením a třetinu specifickému řádění, nazvěme to odvážně fandění, zejména když se dostali ke sponzorsky zdarma vydávaným trumpetkám. Prostě haló a matějská pouť, která zde asi nebývá zvykem. Tak snad si něco odnesli i z utkání, jelikož zde bylo pěkných pár akcí k ocenění a mohli si všimnout obecně vysoké nutné úrovně zvládnutých dovedností s míčem a odolnosti v osobních soubojích. Ty teď kolem sebe v kraji nemají moc kde vidět.
S koncem pro Nymburk vítězného utkání, přišel za kluky nejprve kapitán Pavel Pumprla a začal ´mission impossible´. Trpělivě a vstřícně postupoval řadou střízlivým odhadem 50 malých kluků, každému se podepsal, s většinou i selfie, no… klobouk dolů. Tímto přístupem odšpuntoval lavinu a naše a další přítomné „malé“ pak čekali i všichni další „velcí“ a absolvovali stejný proces. Tedy nejen Pampy, Boči, Vojta, Mičego a Krojc, ale i cizinci. Jediný Trefa se odvážil poděkovat a něco říct anglicky, když se mu podepisoval střelec a výjimečný skokan Dalton. „Oh, awsome. Keep going.“ mu šlo nazpět. A čas utíkal.
Poslední tramvaj jsme tím pádem museli dobíhat, ovšem konec dobrý, všechno dobré. Ve vlaku to vypadalo, jako když fanoušci Baníku Ova oslavují titul, leč i to se zvládlo. Trip skončil tam, kde začal akorát na půlnoc, a jelikož zde nezbylo jediné dítě, ´game was over´.
