2 x 2 minuty jednoho poločasu je doba, po kterou vydržíme kondičně držet se soupeřem krok. Pak kolabujeme. Velké oči odhodlání se těžce střetává s realitou na hřišti. Ta je naprosto někde jinde a končíme tím, naši hráči mají potíže stíhat a ubránit i holčičky, co v přerovském MIXu hrály . Méně keců a více práce na tréninku by opravdu neškodilo.
G1, UP-BCM Olomouc : TBS Přerov (MIX) 51 : 55 (12:19, 16:6, 6:23, 17:7)
Body: Trefil 10, Broda Jk, Šaradín 8, Keder 5-2/1, Přindiš, Sikora 4, Stašek 2-2/1, Jašek, Kupka, Matějka, Nevrlý a Schindler 2, Balcárek, Dráč, Krumnikl, Mlčoch, Neduchal, Šmérek a Štýbnar 0.
TH 4/3 = 75 % F- 11
G2, UP-BCM Olomouc : TBS Přerov (MIX) 29 : 49 (14:8, 7:16, 2:11, 6:14)
Body: Trefil 6, Šaradín 4-5/2, Keder 4-2/2, Přindiš, 4, Stašek 3-6/1, Balcárek, Kupka, Nevrlý 2, Broda Jk, Dráč, Jašek, Krumnikl, Matějka, Mlčoch, Neduchal, Schindler, Sikora, Šmérek a Štýbnar 0.
TH 13/3 = 23 % F- 14
Není to samozřejmě jen otázka čisté kondice. Energií bohužel vysloveně mrháme. Vyflákáme ji zbůhdarma a nadřeme se spoustou souběžných věcí: ohromně nízkou schopností udržet pozornost, takže pak dobíháme rozběhnutého útočníka, na kterého jsme zapomněli, nebo ho nebránili správně v postavení mezi košem a hráčem; špatnou technikou běhu a různými souhyby končetin mimo směr pohybu; kupami, ne kupkami nesmyslně vyhozených míčů nazdařbůh, většinou soupeři přímo do ruk, desítkami neproměněných dvojtaktů a střel z blízka, stejně tak ´crazy´ uhozených dalekonosných nahození, co asi měly být střely z dálky, které se sotva odváží vystřelit dospělý hráč. K tomu práce s míčem, tedy driblink, který nám nevoní, protože na tréninku po pár sekundách už přestáváme pracovat, protože „mi to nejde.“
První utkání přes veškeré nedostatky šlo do koncovky, ovšem neměli jsme hráče, který by zvládnul dotáhnout samostatný nájezd do koše. Ve druhém utkání jsme po první úspěšné čtvrtce odcházeli ze scény jako postavy v Hamletovi. Namísto dodržování zadaných úkolů kudy pro míč, kterými koridory míč vyvážet včetně splitování obrany soupeře a spacingu pro roztažení hry, jsme si hráli na sólisty orchestru České filharmonie, rigidně proráželi hlavou dva, tři hráče, anebo se – konečně správně, pokusili obránce obejít. Tato snaha nám však vydržela do prvního připlácnutí balónu o zem bližší rukou, čili nazdar-a-odevzdej-míč. Bez chyb to nejde, těmi se člověk učí. Pak jde ale o to, zda dotyčný chybu opakuje do omrzení, nebo se z ní poučí a použije jiné řešení.