Kluby a jejich trenéři nemají přístup do škol a nemohou zde přímo rekrutovat do svých soukromých škol (akademií) a musí nabírat děti jinak. Nehraje se na výsledky! Do U12 vůbec nehrají pravidelné, natožpak postupové soutěže, trenéři si eventuálně domlouvají přáteláky mezi sebou. V U14 mají na jaře krátkou soutěž v trvání cca 3 měsíce v divizích podle výkonnosti už organizovanou lokální federací, opět však bez hry na výsledek a postupu výš. „Ti kluci mezi sebou vědí, kdo vyhrál, ale je to kvůli absenci tlaku na výsledek a pro upřednostňování hry, aby se hra nepodřizovala pouze konečnému stavu.“ Citát kolegy z YMCA. Je to u nás realizovatelné? YMCA mimochodem nádherná a smysluplně vybavená víceúčelová sportovní hala přímo v centru města. První postupová soutěž je až U16 s Final 6 Makedonie/Thrákie, vítěz pak nahoru do F6 všech šesti provincií celého Řecka.
To jsou strukturální věci. V samotných trénincích byly zřetelné odlišnosti v práci s míčem, kázni a faktoru vlivu rodičů. Snad s výjimkou atletické ABC a ´dynamic stretching´ těžko hledáte dril, kde by nebyla práce s míčem, ´ball handling´. Častokrát v různých řetězcích, ne jen jedna izolovaná dovednost A, ale hned k ní nalepená dovednost B a C. Vliv USA a všude dostupné TV kanály s NBA určitě také dělají své. Myslím, že u svých družstev dost vyžaduji kázeň, samotného mě však vyžadování a dodržování disciplíny překvapilo. Nikoho tam nemlátili, ovšem „sprduňk“, ´telling-off´, klikování, anebo vyloučení z tréninku na lavečku třeba po 15 minutách do konce tréninku jsem viděl. Je to opět trochu komplexnější a nutno vnímat jak nabídku – poptávku, finanční vstupy za účast v akademii, tak i drsnější až agresívnější projevy chování mládeže na jihu. Nutnost eliminace vlivu rodičů na tréninkový proces a zasahování do práce trenérů byla zvláštní kapitola, kterou zmiňovali všichni trenéři. Důvody a zkušenosti jsou nasnadě. Od „rad“ a „doporučení“ trenérům, co by měli/ neměli dělat u malých, až po vyžadování minut ve hře, zpochybňování nasazování hráčů do sestavy u těch starších konče. Vulgární hlasité projevy a zasahování horkokrevných tatínků z tribun je pak další potíž. Pak mi došlo, proč na šampionátu U16 byla pravidelně přítomná policie. Přestože každá akademie je svébytná právní osoba a sama si určuje svá pravidla, unisono od nich znělo, „…do konce U10, U11 rodiče necháváme, pak ale máme před sezónou schůzku s rodiči k pravidlům na sezónu a rodiče starších kategorií musí čekat v baru před halou a nesmí do tělocvičny.“ Tečka.
Mnoho dalších nuancí nelze vypočítávat. Hráčští agenti, v případě „talentů“ už od 13, 14 let a potíže s nimi. Komerční práva, větší konkurence a snaha dostat se do prvního týmu, tedy mít kontrakt, atd. To nás ve větším zatím míjí, ale hraje také roli, tak jako množství „odpadlíků“. ´dropouts´, kteří s basketem a často i sportem pak končí.
Každodenní Řecko prostě nejsou jen ostrovy a dovolenkový režim. Je jiné, než ho známe z pohlednic ze Santorini a Kréty. Pokud na něco budu vzpomínat, budou to výrazné ostré nosy a černé vlasy. Bude to hodnota a cena vody, bez ní neexistujete; jiný životní režim a jiné vnímání času, někdy bohužel i spolehlivosti; nespočet odstínů moře a druhů vln; síla slunce a jeho neuvěřitelný vliv na dobrou náladu. Když mi po 5-6 hodinách v kuse u obrazovky PC už „hrabalo“, vzal jsem klíče, vodu do ruky a šel se projít, nebo zaběhat podél zálivu a nešlo se neusmívat. Tisíce kafeterií, restaurací, pekárniček a obchůdků se sladkostmi, ze kterých se dá žít jednoduše z ruky do úst na ulici; spousta sportovišť a jejich využívání běžně k půlnoci; vidět děcka na tréninku po 10. večer nebo rodiče venku s malými dětmi po 23. bylo běžné. Přistihl jsme se, že se dívám kolem, kdy dojde úředník ze sociálky. Klesání letadel přímo nad hlavou v minimální výšce „do zálivu“, naprostý spektákl zvláště v noci.. Multi-kulti prostředí různých národností, znatelný vliv osmanské éry a nedalekého Turecka až dodnes, ´don´t-worry-be-happy´ přístup k životu. Krásné moře a neskutečně špinavá zákoutí plná odpadků. Tisíce koček a potulující se psi po rozpáleném městě. Podomní prodavači všeho možného vyvolávající nabídky do megafonů z projíždějících vehiklů. Parkování všude možně a hlavně nemožně. Zvláštní ticho na hlavních městských tepnách. Kde jsou ty proudy aut? Automaticky nastavené zhášení motorů na semaforech je ztišilo, tak mazej rychle z vozovky, na přechody se tady moc nehraje. Stávka řidičů autobusů a leteckých dispečerů přesně v den odletu. Hm, dva těžké kufry v ruce a jak teď domů? ´Sorry, your flight was cancelled. Go to the information desk…“ Dobrá zkouška nervů a odolnosti. Zakončeno v dobrém, také dva dny na ´trip of my life´ v komplexu Mount Olympus a v potu tváře, či spíše s křečemi v nohách a s profoukanýma ušima dosažené tři z jeho pěti vrcholů jako třešnička na dortu. Chérete, jásas.
.
