Nutnost splnit vědecko výzkumný úkol a podmínka zahraniční stáže. Volba mezi Belfastem, Dublinem a Thessaloniki z dostupných možností. První jsem byl, druhý znám, tedy jasná a také nutná volba pro-basketbalového prostředí metropole Makedonie. A pak už „jen“ napsat ´application´ na grantovou komisi, přidat ´letter of motivation´, ´research design´, ´letter of recommendation´, akceptační vyřizování s hostující stranou…a čekat, zda grant vyhrajete.
All-inclusive s týdenní opalovačkou u moře je jiný příběh, než když máte slíbené peníze (zapomeňte, že EU networks 100% fungují, tedy musíte hrábnout do vlastních zdrojů) a internet a přes webové stránky a Google.maps si jdete zařizovat měsíční pobyt. O tom ale nechci, to lze jen zažít a prožít včetně mnoha minipříběhů a situací, příjemných i méně příjemných, kterými člověk prochází, když žije nějakou dobu mimo turistické centrum mezi domorodci v rámci běžného pracovního týdne, pak víkendu s jinou tváří, svátky a jejich specifiky, potkává se s byrokracií a všemocným vládcem razítkem, ochotou i neochotou měnit svůj zajetý režim ve prospěch nějakého šťourálka z [republika ceka]. Pár dnů trvá, než si na tu inverzi sykavek zvyknete, pak už je to v [gríš] jednodušší a můžete se těšit [veri mac] na další dny.
X předchozích emailů do klubů bez odpovědi, nemluvě o složitosti proniknout aspoň do základů jejich abecedy. Tu jsem pochytával hlavně z dvojjazyčných nápisů a v autobuse z názvů zastávek, které šly – ne vždy – audio, graficky řecky a pak anglicky, [epomeni stasi], ´next stop´. Měl jsem adresy sportovních hal a center a začal u vrátných na Arisu, abych se nakonec dostal až do kanceláře k hlavnímu trenérovi (´What do you want? I have ten minutes for you.´), který ovšem hned nabídne vodu, zvedne telefon a za chvíli máte v kanclu nastoupenou sekretářku a začne tak ´snowball effect´, díky kterému jsem nakonec prošel 10 mládežnických akademií, byl cca na 20 různých trénincích v různých městských částech, také navštívil utkání jak Arisu, tak P.A.O.K. i ´Final 6´ jejich U16 v Kalamárii. Zásadní však byly zaznamenané rozhovory s lidmi a ´semi-structured interviews´ s trenéry a hráči.
Výzkumník si může myslet co chce. Jeho úkol je ale pouze zaznamenávat. Není možné však nevnímat kontext, historický, společenský, materiální, geografický a jiný, bez něhož analýza při kritickém myšlení není možná. Proto vnímat věci na škále „dobře- špatně“ ve prospěch jedné, či druhé země prostě nejde. Postavení basketbalu v Řecku a u nás je nesrovnatelné a hraje pro ně. Výkonnostní úroveň od mládeže a výš jasně hovoří pro ně. Český basket, co to je? Na turnaje jezdí automaticky do Itálie a Španělska, ne k nám. Nemají však žádný hokej a další sporty, kterými my tříštíme základnu. Importovaní hráči z Afriky, bývalé Jugoslávie a také USA jsou tam běžná věc. Nelze nevidět vysokou úroveň nejvyšší A1 ligy. Vidět to naživo v superhale Arisu/PAOKu je „bomba“ včetně výkonů hráčů. Nelze ovšem nevnímat nestabilní prostředí, kdy i velké kluby končí v dluzích a kvůli insolvenci majitele jsou hned o soutěž až dvě níže, a také že konečný vítěz FIBA Champions League, AEK Athens, přežil svou smrt v osmifinále s Nymburkem o jediný bod. Je ale v našich podmínkách Nymburk „normální“ organizace a lze ji brát za typického reprezentanta českého basketbalu? Jakkoliv obě země mají zhruba stejný počet obyvatel, nelze je přímo srovnávat.
Co však stejné je a setkávám se s tím ve všech zemích Evropy, kde mládežnický sport a basket probírám, to jsou děti. Chtějí si hrát, předvádí se, blbnou, jsou soutěživé. Různé jsou podmínky kolem nich a ty jsem se snažil trochu rozklíčovat. Proto pár zaznamenaných rozdílů, které sami trenéři zmiňují jako ´significant others´, či jsou zděděné systémem.
