Nebyl to určitě „Den svatého Kryšpína“, aby o něm dramatik nade všemi největší mohl psátoslavný kus ku slávě svých zbraní. Přesto však, kdo dnes byl, by si měl pamatovat (a kdo nebyl ještě víc), že dnes tento tým poprvé ukázal, co v něm je a co by v něm mohlo jednou být. Nedu, Poni, Fili, Tréfa, Fidži, Franta, Grigoš, Niko, Paťa i Tom Mlči byli totiž po Ester Ledecké hrdinové dne. Poprvé se ve své krátké historii vyrovnaně postavili podstatným referenčním soupeřům i s jejich staršími hráči.
G1, Orli Prostějov : SK UP-BCM Olomouc 36 : 30 (6:7, 15:5, 4:10, 11:8)
G2, Orli Prostějov : SK UP-BCM Olomouc 36: 27 (4:9, 14:10, 6:4, 12:4)
Bojovali, makali a v mnohých úsecích přeběhali a přehrávali domácí Orlíky i s pár „07“. Velice se daly ocenit zlepšené obranné činnosti, zrychlení hry dopředu, a hlavně výraznější aktivita a bojovnost. Ne všichni, ne v každé chvíli, ale bylo to už znát. Jakmile např. Luke Poni pochopil, že veškerá junior-NBA je mu zde houby platná a začal chodit na zem a prát se o míče, patřil pak k tahounům týmu. Můžeme se dohadovat, jak by utkání skončilo proměnit ohňostroje našich různě nastřelovaných pokusů do obranného pásma soupeře. Touše nám totiž létaly mimo branku, lízaly tyčky a spojnice břevna jako našim „hokejkám“ proti Korejcům v Pyeong Changu pod olympijskými kruhy.
Můžeme se dohadovat, zvláště v dlouho vyrovnaném G2, zda nešlo dosáhnout víc. Popravdě, nešlo. Už tento výkon při citelném početním oslabení byl maximem možného. Přidáme-li na misku vah, že třetina týmu se potýkala se zvládáním vlastních emočních stavů, které je fakticky vyřazovaly ze hry, a další třetina byla v lunaparku, že vše kolem bylo pro ně nové a důležitější než samotná hra, pak klobouk dolů před faktickými nositeli výkonu, zejména Tréfou, Fidžim a Lukem Poni. Stačilo, aby se tři důležití hráči nenechali přemoct démony ve své hlavě a doslova nevypustili poslední čtvrtinu, kdy utkání stále bylo otevřené na jednu i druhou stranu. Škoda.
Ještě větší škoda je minimální účasti na zápase v blízkém Prostějově. Každá absence však měla svůj objektivní důvod a ´preaching the choir´ zde nemá místo. Takže 3x ´Hip, hip, hooray´ a klobouček dolů před dnešními malými velkými borci. Dnes jsem s nimi byl velmi spokojený. Toto je zároveň odpověď, proč záměrně hrajeme soutěž v kategorii proti ročníkově starším hráčům.
